Pražský literární dům autorů německého jazyka
Archiv
Dne 3. 2. 2016 si připomínáme 120. výročí narození básníka, prozaika a žurnalisty Johannese Urzidila (1896 – 1970). Narodil se v Praze, vystudoval germanistiku, slavistiku a dějiny umění. Od útlého dětství byl formován v českém, židovském i německém prostředí. Ještě na gymnáziu v Praze se Urzidil spřátelil s básníkem Franzem Janowitzem, který byl o čtyři roky starší. Jeho prostřednictvím se dostal mezi německé spisovatele, kteří se scházeli v kavárně Arco na rohu Hybernské a Dlážděné ulice na Novém Městě. Tak poznal Maxe Broda, Franze Kafku, Egona E. Kische, Oskara Bauma a další. Johannes Urzidil měl však přátele nejen mezi pražskými německými intelektuály, ale i mezi českými umělci. K jeho přátelům patřili Josef Čapek, Jan Zrzavý a další výtvarníci. Působil na pražském německém velvyslanectví, do roku 1933 pracoval nejprve jako překladatel německého generálního konzulátu v Praze. V roce 1933 musel Urzidil tuto službu opustit. V roce 1939 emigroval do Anglie, kam se dostal díky anglické spisovatelce Winifred Macphersonové (Bryher), která mu pomohla o dva roky později i v cestě do Spojených států. Tam se živil výrobou uměleckých předmětů z kůže a podařilo se mu vydat i několik literárních děl. Zemřel během přednáškové cesty v Římě.
120. výročí narození Johannese Urzidila
Dne 3. 2. 2016 si připomínáme 120. výročí narození básníka, prozaika a žurnalisty Johannese Urzidila (1896 – 1970). Narodil se v Praze, vystudoval germanistiku, slavistiku a dějiny umění. Od útlého dětství byl formován v českém, židovském i německém prostředí. Ještě na gymnáziu v Praze se Urzidil spřátelil s básníkem Franzem Janowitzem, který byl o čtyři roky starší. Jeho prostřednictvím se dostal mezi německé spisovatele, kteří se scházeli v kavárně Arco na rohu Hybernské a Dlážděné ulice na Novém Městě. Tak poznal Maxe Broda, Franze Kafku, Egona E. Kische, Oskara Bauma a další. Johannes Urzidil měl však přátele nejen mezi pražskými německými intelektuály, ale i mezi českými umělci. K jeho přátelům patřili Josef Čapek, Jan Zrzavý a další výtvarníci. Působil na pražském německém velvyslanectví, do roku 1933 pracoval nejprve jako překladatel německého generálního konzulátu v Praze. V roce 1933 musel Urzidil tuto službu opustit. V roce 1939 emigroval do Anglie, kam se dostal díky anglické spisovatelce Winifred Macphersonové (Bryher), která mu pomohla o dva roky později i v cestě do Spojených států. Tam se živil výrobou uměleckých předmětů z kůže a podařilo se mu vydat i několik literárních děl. Zemřel během přednáškové cesty v Římě.
Urzidilovo literární dílo je velmi rozsáhlé. Na počátku jeho tvorby jsou expresionistické básně shrnuté ve sbírce Sturz der Verdammten (1919, Pád odsouzenců). Velké úsilí věnoval zpracování odkazu velkých uměleckých osobností minulosti, zejména Goetha. Goethovskou problematiku zpracoval v literárněhistorickém eseji Goethe in Böhmen (1932, Goethe v Čechách, rozšířeno 1962). Urzidilovy mnohostranné umělecko- historické zájmy vyvrcholily monografií Václav Hollar (1936, č. 1937). Jeho román o Americe se nazývá Das große Halleluja (1959, Velké aleluja). Jádro jeho prozaické tvorby je však věnováno Čechám a především Praze. Urzidilovy spisy, které se vážou k Praze, jsou početné a vznikly většinou v americkém exilu. Jeho povídky jsou zčásti autobiografické. Patří k nim Die verlorene Geliebte (1956, Ztracená milenka), Prager Triptychon (1960, Pražský triptych, č. 1997), Das Elefantenblatt (1962, List se slonem), Entführung (1964, Únos), esej Da geht Kafka (1965, Tudy jde Kafka), Die erbeuteten Frauen (1966, Vykořisťované ženy), Bist du es, Roland? (1968, Jsi to ty, Rolande?), Vaterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York (1969, O otci z Prahy a o řemesle v New Yorku).
